Prosinec 2014

Deinotherium

29. prosince 2014 v 11:44 | blogplateosaurus |  Fauna kenozoika
název: Deinotherium
zařazení: živočichové, strunatci, obratlovci, savci, živorodí, placentálové, afrotheria, chobotnatci, deinotheriidae
období: střední miocén až spodní pleistocén

Deinotherium bylo velkým chobotnatcem žijícím v miocénu, pliocénu a počátku pleistocénu. Bylo rozšířeno v Eurasii a Africe. Bylo dlouhé až osm metrů a vážilo až sedm tun. Mělo štíhlé a vysoké nohy. Na svou délku i výšku bylo poměrně lehké, přestože vážilo "jen" sedm tun. Deinotherium bylo teplomilným lesním býložravcem živícím se převážně listím. Čeleď deinotheriidae byla velmi vázána na tropické a subtropické klima, proto se narozdíl od ostatních skupin chobotnatců nedostala do Ameriky, protože by musela přejít přes chladné území, jako je Beringova šíje. Narozdíl od slonovitých mělo Deinotherium kratší kly a jeho kly směřovaly rovně dolů. Dnes je představa Deinotheria ucelená a zřejmě má velmi blízko k pravdě, ale nebylo tomu tak vždy.
Objeveno bylo již roku 1715. Roku 1762 byla zřejmě nalezena kompletní kostra, ale ta se rozbila nebo ztratila. Poté bylo Deinotherium dlouho zkoumáno jen z fragmentů. Nejprve bylo považováno za obrovitého tapíra a bylo pojmenováno Tapirs Gigantesques. Poté ho vědci považovali za vodního živočicha a vznikly spekulace jestli mělo končetiny. V té době totiž vědci neměli k dispozice žádné pozůstatky končetin tohoto chobotnatce. Mnozí vědci ho považovali za sirénu, kytovce, či příbuzného mrožů. Po objevu jeho klů se o něm uvažovalo jako o příbuzném mrožů. V druhé polovině 19. století však byly objeveny tři kompletní nebo alespoň z velké části zachované kostry a poté se zjistilo, co bylo Deinotherium zač. První nález kompletní kostry byl uskutečněn v České Republice. Při výstavbě železnice z Prahy do Brna roku 1852 byly nalezeny zuby a řada kostí. O rok později bylo to místo zasaženo sesuvem půdy a byla odhalena celá kostra. Tento nález se nepodařilo celý vyzvednout, přesto vědě velmi pomohl. Roku 1884 byl učiněn nález celé kostry v Horní Vsi nedaleko Františkových Lázní. Tento nález sice nepatřil Deinotheriu samotnému, ale jeho blízkému příbuznému rodu Prodeinotherium, přesto byl tento nález pro pochopení Deinotheria velmi významný. Třetí nález i když neúplné kostry byl učiněn v Rumunsku roku 1890. Od té doby žádný vědec nepochybuje, že Deinotherium bylo chobotnatcem. Hodně informací o tomto chobotnatci najdete v knize Zaniklá sláva savců, ze které jsem především čerpal.

Vakorejsek čtyřprstý

27. prosince 2014 v 11:04 | blogplateosaurus |  Savci
Vakorejsek čtyřprstý
český název: vakorejsek čtyřprstý
latinský název: Dasycercus Byrnei
zařazení: savci, živorodí, vačnatci, kunovci, kunovcovití

Vakorejsek čtyřprstý je nevelký masožravý vačnatec patřící do řadu kunovců. Žije ve střední Austrálii. Vakorejsek se živí hlavně hmyzem, pavouky, malými ještěry, a občas i drobnými ptáky nebo savci. Kořist usmrcuje tak, že si ji přidrží předními končetinami a poté ji rychle opakovaně kouše. Váží 70-150 gramů a měří celkově 24,5-32 centimetrů a ocas má dlouhý 11-14 centimetrů. Jeho největšími predátory jsou lidé, kunovec velký, sovy, varani a ze zavlečených živočichů pes dingo, lišky a kočky. Před predátory se skrývá v doupěti. Okolo doupěte má své teritorium, který si hlídá a značí si ho močí. Žije v poušti i savaně. Dožívá se 3-6 let. Březost trvá 30-36 dní, poté mláďata přelezou do vaku a tam jsou 30 dní, ale na vaku jsou závislá ještě delší dobu. Zhruba v 74 dnech věku se jim otevírají oči. Mláďata jsou pochopitelně nejprve živena mateřským mlékem a pevnou stravu začínají jíst, když jim je 95-110 dní a v té době jsou již nezávislí na své matce. Vakorejsek čtyřprstý pohlavně dospívá mezi sedmým až devátým měsícem života. Je klasifikován jako zranitelný druh.


Slunce

25. prosince 2014 v 11:32 | blogplateosaurus |  Astronomie
Poprvé píši článek do rubriky astronomie (pokud pominu včerejší úvodní článek).

Slunce

Slunce je jednou z velmi mnoha hvězd v naší galaxii a obíhají kolem něho planety a další objekty Sluneční soustavy. Slunce vzniklo před 4,6 miliardami let. Obíhá kolem středu naší galaxie a jeden oběh trvá 230 milionů let. Slunce je hvězda průměrné velikosti. Slunce je středem Sluneční soustavy a obíhá kolem něho osm planet, tři trpasličí planty, spousta komet a asteroidů. Průměr Slunce je 1,4 milionů kilometrů. Celkově obsahuje okolo 99,8 % hmoty sluneční soustavy.. Na povrchu je teplota zhruba 5500°C a v jádru je 15 milionů °C. Slunce se skládá z 92 % z vodíku, 7,87 % z hélia, 0,6 z kyslíku a zastoupení ostatních plynů je nepatrné. Slunce vyzařuje každou sekundu obrovské množství energie už od svého vzniku a bude je vyzařovat ještě 5-7 miliard let. Poté se z něho stane červený obr a pohltí některé planety Sluneční soustavy.
Uprostřed Slunce je jádro, ve kterém je nejvyšší teplota v naší sluneční soustavě- takřka 15 milionů °C. V jádru vznikají různé plyny a také tam vzniká samotné teplo a energie. Další částí Slunce je vrstva v zářivé rovnováze, která je široká 500 tisíc km a obklopuje jádro. Další částí je konvektivní zóna, která je široká 200 kilometrů. Další částí je fotosféra, ze které vybíhají různé sluneční skvrny a protuberance. Další část Slunce je chromosféra, která je relativně tenká. Oblast nad chromosférou se nazývá koróna. Je to jakási řídká horní atmosféra Slunce, která nemá ostré hranice a zasahuje hluboko do Sluneční soustavy.


Megistotherium

24. prosince 2014 v 10:52 | blogplateosaurus |  Fauna kenozoika
název: Megistotherium
období : raný miocén před 23-11 miliony let
zařazení: savci, placentálové, creodonta, hyaenodontidae

Megistotherium je velký masožravý savec patřící mezi creodonty. Žilo v období miocénu. Významné je tím, že jde o největšího a nejmladšího ze všech creodontů. Megistotherium se vyskytovalo v Africe. Bylo velmi velké, větší než jakýkoliv současný suchozemský masožravý savec kromě medvěda ledního. Megistotherium žilo v době, kdy již byly vrcholnými predátory šelmy, creodonti byli vrcholovými predátory o miliony let dříve. Afrika byla posledním útočištěm creodontů. A Megistotherium bylo z nich největší. Dosahovalo hmotnosti až 500 kilogramů. Megistotherium sice bylo jedním z největších suchozemských savců všech dob, ale živilo se zřejmě takřka jen mršinami. Důvod je jednoduchý, creodonti jsou charakterističtí velkou lebkou (u Megistotheria měřila 66 centimetrů), ve které se ukrýval malý mozek. Mozek šelem a většiny býložravců rostl, ale mozek creodontů nerostl a kořist v miocénu už nedokázali přechytračit (narozdíl od šelem). Díky malému mozku a konkurenci šelem poslední creodonti ustoupili do Afriky a po vymření Megistotheria vymřeli zcela. Megistotherium bylo popsáno roku 1973.



Dnes zde již byl jeden článek, tedy úvod do rubriky astronomie a možná zde bude ještě jeden článek.

Astronomie

24. prosince 2014 v 9:45 | blogplateosaurus |  Astronomie
Již v době, kdy jsem začínal s blogem (1. května 2014), jsem sliboval, že na mém blogu budu psát také o astronomii. Teď jsem se proto rozhodl, že rubriku astronomie založím a budu do ni přidávat články. Začnu naší sluneční soustavou. První článek bude pojednávat o Slunci a napíši ho zítra. Mimoto, dnes zde ještě bude ještě jeden článek, možná i více.

Skupiny dinosaurů 2. část - bazální ptakopánví

23. prosince 2014 v 10:55 | blogplateosaurus |  Skupiny
Dinosaury dělíme na dvě hlavní skupiny- saurischia (plazopánví) a ornithischia (ptakopánví). Ptáci patří mezi plazopánvé. Začneme u ptakopánvých. Ptakopánvi byli převážně býložraví, i když u některých není vyloučena všežravost. Ptakopánví se pochopitelně vyvinuli ve stejnou dobu jako plazopánví tedy zhruba před 231 miliony let v obdbí triasu. Nejstarší fosílie ptakopánvých a dinosaurů celkově pocházejí z Argentiny z formace Ischigualasto. Nejstarším dosud známým ptakopánvím je pisanosaurus, který byl dlouhý jeden metr a byl to dvounohý býložravec. Tento dinosaurus nebyl s ptáky nijak blízce příbuzný, ale klidně mohl mít protopeří. Nejnovější objevy totiž naznačují, že protopeří a skutečné peří je znak, který se vyvinul už u prvních dinosaurů, ale někteří ho postupně ztratili.

pisanosaurus:

Dalším bazálním a zároveň raným ptakopánvým je eocursor, který byl rovněž býložravý, žil před 210 miliony let (svrchní trias) a dlouhý byl rovněž jeden metr. Na počátku jury žil další bazální ptakopánvý- fabrosaurus.
Nejúspěšnější skupina bazálních ptakopánvých je skupina heterodontosauridae. Tato skupina existovala od spodní jury až do spodní křídy. V řadě knih či webů si můžete přečíst zastaralý názor, že patří mezi ornithopody, což ale není pravda. Byli to býložravci nebo všežravci. Podle nejnovějších výzkumů do této čeledi patří devět známých rodů- echinodon, geranosaurus, tianyulong, fruitadens, lycorhinus, pegomastax, manidens, abrictosaurus a heterodontosaurus. Heterodontosauridi s velkou pravděpodobností měli protopeří a u jednoho rodu- tianyulong je opeření jisté na sto procent. Mezi nejlépe prozkoumané a zároveň mezi nejstarší patří abrictosaurus, který žil před 199-196 miliony let na území dnešní Jižní Afriky. Ve stejné čase na stejném místě žil i jeho blízký příbuzný- heterodontosaurus. Heterodontosaurus byl dlouhý maximálně 90 centimetrů Ještě o milion let starší je pegomastax, který byl nalezen rovněž v Jižní Africe. Tito heterodontosauridi jsou z rané jury. Naopak nejmladší z nich je echinodon, který žil v rané křídě před 140 miliony let. Po jeho vyhynutí však již žádné další fosílie heterodontosauridů neznáme.

heterodontosaurus:

tenontosaurus

22. prosince 2014 v 10:21 | blogplateosaurus |  Popisy konkrétních rodů
název: tenontosaurus
období : raná křída před 115-108 miliony let
zařazení: dinosauři, ornithischia(ptakopánví), neornithischia, cerapoda, ornithopoda, iguanodontia

Tenontosaurus byl zvláštní primitivní člen skupiny iguanodontia. Dříve byl řazen mezi hypsilophodontidy a tak bývá uváděn ve starších knihách. Není znám žádný jeho blízký příbuzný, proto není řazen do žádné čeledě. Je pokročilejší než několik iguanodontianů, jako byli třeba rhabdodontidi, ale primitivnější než jiní iguanodontiani, jako třeba dryosaurus, iguanodon či saurolophus. Tenontosaurus byl veliký, i když rozhodně nebyl největší ornithopod. Tento rod dinosaura byl popsán roku 1970 paleontologem Johnem Ostromem. Byl nalezen v Texasu. Žil v rané křídě před 115-108 miliony let. Vážil jednu až dvě tuny, dlouhý byl 6,5 až 8 metrů a vysoký byl tři metry. Zřejmě byl velmi hojný a žil ve velkých stádech. Mohl žít jak v suchém tak ve vlhkém prostředí. Nejpozoruhodnější je na něm jeho velký ocas, který zabíral polovinu délky jeho těla. Jeho ocas byl velmi silný a menším predátorům jím mohl způsobit vážné zranění. Tenontosaurus žil ve stejném čase a místě jako ohromný šestitunový dravý dinosaurus acrocanthosaurus. I když o tom neexistují důkazy, je takřka jisté, že acrocanthosaurus lovil tenontosaura. Před tímto predátorem byla nejúčinnější obrana pochopitelně útěk. Mláďata se také stávala kořistí čtyřikrát kratšího a šedesátkrát lehčího predátora, než byl acrocanthosaurus. Tento predátor byl deinonychus. Deinonychus jako jedinec mohl ulovit mládě, ale dospělce či dospívajícího jedince určitě ne. Je však pravděpodobné, že deinonychus byl smečkový lovec a ve velké a soudržné smečce si zřejmě mohl troufnout i na dospívajícího či dospělého oslabeného jedince a možná i na dospělého zdravého jedince, ale to jen v největší zoufalosti. Existují důkazy, že deinonychové mohli lovit tenontosaury, ovšem není jisté, jestli jde o důkazy jejich útoku. Tenontosauři se před deinonychy možná bránili tak, že dospělci vytvořili se svých těl neproniknutelnou hradbu. Tenontosaurus byl úspěšným rodem a existoval minimálně sedm milionů let.

V tomto článku jsem uzavřel komentáře a pět komentářů jsem smazal kvůli jednomu jistému důvodu. Pokud chcete znát nové pravidlo, tak si přečtěte článek diskuze.

Vývoj tetrapodů- část 3.- lepospondyli

21. prosince 2014 v 11:06 | blogplateosaurus |  Vývoj tetrapodů
Tetrapoda je velice úspěšná skupina obratlovců, která vznikla v devonu. V karbonu se vyvinuli hlavní vývojové větve tetrapodů - temnospondyli, seymouriamorpha, reptiliomorpha a lepospondyli. V tomto dílu se budeme věnovat poslední jmenované skupině. Skupina lepospondyli vznikla v karbonu a přežívá dodnes v podobě skupiny lissamphibia (všichni dnešní obojživelníci), která do této skupiny také zřejmě patří. Mezi nejbizardnější lepospondyly patří diplocaulus. Diplocaulus žil v období permu. Jeho délka činila jeden metr a měl zvláštní trojúhelníkovitou hlavu. Žil ve sladkých vodách. Jeho končetiny byly krátké.
Diplocaulus:
Někteří dokonce končetiny zcela ztratili. Končetiny ztratili členové skupiny aistopoda. Aistopodi žili od raného karbonu do raného permu. Žili v řekách, potocích a jezerech. Ophiderpeton je jedním z nich, byl dlouhý 70 centimetrů. Byl to dravec lovící hmyz a jiné členovce. Byl nalezen v Ohiu a také v Nýřanech u Plzně. V těle měl 230 obratlů, což je překvapivě mnoho. Podobné to bylo také třeba s oestocephalem, který rovněž neměl nohy a byl nalezen ve stejných zemích.
Ophiderpeton:

Mnozí lepospondylové však končetiny měli, příkladem je například permský batropetes. Pantylus z raného permu měl končetiny poměrně silné. Dalším relativně dobře prozkoumaným lepospondylem s nohami byl microbrachis, který byl nalezen v Nýřanech u Plzně. Byl dlouhý 15 centimetrů a žil ve vodě. Do dospělosti si zachovával některé larvální znaky, jako jsou třeba keříčkovité žábry. Dále byl v okolí Nýřan nalezen také hyloplesion. Lepospondylové jsou velmi úspěšnou skupinou. Většina vývojových linií na konci permu vymírá, ale do této skupiny patří také "moderní obojživelníci" a ti žijí a daří se jim až dodnes. A o nich bude příští neděli.
microbrachis:

Objevy 21. století: 1 díl - původ peří

20. prosince 2014 v 11:52 | blogplateosaurus |  Pokroky vědy
Začíná projekt, o kterém jste se dozvěděli přesně před měsícem. Jak už název napovídá, bude pojednávat o nejvýznamnějších objevech tohoto století.

Objevy 21. století: 1 díl - původ peří

V minulém století a před tím si všichni mysleli, že peří je určující znak ptáků, že ho mají jen oni a nikdo jiný. Koncem minulého století se již začínalo tušit, že to tak není. V roce 1996 bylo zjištěno, že sinosauropteryx, což byl druh dinosaura z rané křídy, měl peří. V té době se však myslelo, že pár rodů dinosaurů mělo peří, ale jinak je peří určujícím znakem ptáků. Sinosauropteryx neměl peří tak dobře vyvinuté jako dnešní ptáci. Další věci, kterou dnes víme, je, že peří nevzniklo k letu, ale k izolaci těla dinosaurů. V následujících letech následovali objevy dalších dinosaurů, kteří měli nepochybně peří. Poté vědci zjistili, že peří měla celá řada dinosaurů. Vědci objevili peří u dinosaurů ze všech možných skupin, všechny ale patřili do skupiny coelurosauria. Poté však bylo objeveno peří u všech možných dinosaurů. Následovali také objevy peří u neptačích dinosaurů, které bylo ještě důkladnější než u ptáků. Těmi dinosaury jsou microraptor a anchiornis, což byli dinosauři velmi blízce příbuzní s ptáky a byli schopni klouzavého letu ze stromu na strom. Peří bylo objeveno také u dilonga, který patřil do skupiny tyrannosauroidea stejně jako třeba tyrannosaurus, ale byl mnohem menší. Z toho vyplívá, že předchůdci tyrannosaura měli peří, ale dospělý tyrannosaurus byl velmi velký a peří zřejmě k ničemu nepotřeboval, proto ho zřejmě neměl. Ovšem pro jeho mláďata by to byla dobrá izolace a mláďata tyrannosaura peří možná nebo i pravděpodobně měla a při dospívání jim opadalo. Dále měl peří s jistotou také velociraptor, což se zjistilo roku 2007. V řadě filmů a seriálů (Jurský park, Obří dráp) a také v mnoha knihách je vyobrazen bez peří. Dnes však víme, že peří měl a že bylo velmi dokonalé. Do roku 2009 bylo peří známo pouze u plazopánvých dinosaurů, včetně ptáků, ale v roce 2009 se zjistil velmi překvapivý poznatek, peří bylo objeveno i u ptakopánvých dinosaurů, bylo objeveno u tianyulonga. Tento drobný heterodontosaurid ze svrchní jury byl opeřen, i když jeho peří se peří dnešních ptáků ani moc nepodobalo, bylo to takzvané protopeří. Letos byl objeven další ptakopánvý dinosaurus s peřím- kulindadromeus, který byl také opeřen, ale jeho "peří" bylo také protopeřím. Tito dva dinosauři patří mezi ptakopánvé a ostatní opeření živočichové patří mezi plazopánvé. To znamená, že se s velkou pravděpodobností peří a protopeří vyvinulo již u prvních dinosaurů, protože nejmladší společný předek všech známých opeřených tvorů byl logicky nejstarší dinosaurus. Před sto lety by nikoho ani ve snu nenapadlo, že mnoho neptačích dinosaurů mělo peří a dnes je takřka jisté, že peří je znak dinosaurů (podobně jako srst savců) a mnozí ho v evoluci ztratili. Ale to dokonce není všechno, ještě novější a ještě překvapivější důkazy říkají, že struktury podobné peří měli ptákům ještě vzdálenější živočichové než ptakopánví dinosauři, tedy jiní živočichové než dinosauři. Struktury podobné peří mohli mít i pterosauři. Na fosílii pterosaura rodu sordes byly dokonce nalezena vlákna vzdáleně podobná peří. To ale není všechno, protože jakési struktury podobné peří mají dokonce i krokodýli v embryonálním stádii života. Krokodýli jsou totiž nejbližší žijící příbuzní dinosaurů, protože ptáci nejsou příbuzní dinosaurů, ale patří mezi dinosaury. Pokud by tyto struktury skutečně souvisí s peřím, tak peří podobné struktury by se objevili již na počátku evoluce archosaurů.
Je ale jasné, že o peří a jemu podobných strukturách v následujících letech vědci mnoho zjistí, vždyť v současné době vzkvétá poznání ve všech vědách mnohem více než kdykoliv jindy.

Život v geologických obdobích - 3. díl - silur 2/2

19. prosince 2014 v 11:17 | blogplateosaurus |  Život v geologických obdobích
Shrnutí minulé části: V minulém díle samice euryptera ulovila trilobita rodu dalmanites a poté putovala do sladkých vod. Již předtím se spářila a v mělké řece nakladla vejce, která avšak ohrožoval brontoscorpio. Na souši se již usidlovali první živočichové a vyšší rostliny. V oceánu jiný brontoscorpio číhal na hejno acanthoda rodu climatius.


Život v geologických obdobích - 3. díl - silur 2/2

Samice rodu eurypterus spěchá na pomoc mláďatům, brontoscorpio se však blíží. Eurypterus je větší, ale brontoscorpio je k mláďatům blíž a je odhodlaný je ulovit. Nakonec se samici euryptera podařilo dostat až k mláďatům a brontoscorpio prchá. Všechna mláďata tentokrát přežila. Ovšem samice je bude chránit již jen týden. Dospělý eurypterus se svou průměrnou délko 1,3 metru patří mezi nejvrcholovější predátory siluru. Mláďata však měří pouhých 11 centimetrů a snadno by se mohla stát kořistí kdejakého predátora. V těchto sladkých vodách jsou však v mnohem větším bezpečí než v oceánu. V oceánu hejno climatiů chytá svou drobnou kořist, ale netuší, že někdo mnohem větší je sleduje. Sleduje je devadesáticentimetrový štír rodu brontoscorpio. Připravuje se na nejvhodnější chvíli k útoků. Poté proti climatim vystartuje, ovšem climatiové se rychle rozprchnou na všechny strany a predátorovi snadno unikli. Brontoscorpio se však zaměřil na snadnější kořist, na pravěkého ostnokožce rodu cystoid. I přes jeho brnění ho v klepetech rozdrtí. Ovšem za brontoscorpiem se blíží něco většího. Je to pterygotus, pravděpodobně největší silurský kyjonožec. Je to největší predátor období siluru. Brontoscorpia nabere na svá ohromná klepeta. Ovšem brontoscorpio není bezbranný a pterygota bodne klepety. Ovšem pterygotus ho převráti a klepety rozmačká. Pterygotus je zde nejvrcholovějším predátorem.
Pterygotus:

Zpět do sladkých vod, kde uběhlo 10 dnů od útoku brontoscorpia na mláďata euryptera. Ne všechna mláďata samozřejmě přežila. Samice je stále ještě chrání, ale v těchto sladkých vodách nemá dostatek potravy a další den ráno se vrací do oceánu. Mláďata se teď již budou muset o sebe postarat sama. Zůstanou v řece, kde jsou ve větším bezpečí. Jsou dlouhá 15 centimetrů a loví drobnou kořist. V moři by jich jen málo přežilo, ale zde je predátorů málo.
eurypterus:
Pokud vystoupíme nad vodní hladinu, tak narazíme na souš, která je pustá, ale u pobřeží již rostou rostliny a jsou zde i živočichové.
Toto je pneumodesmus, nejstarší známý suchozemský živočich, patří mezi stonožkovce a měří jeden centimetr.

Posuňme se nyní o tři měsíce dopředu. Mláďata euryptera se již připravují opustit bezpečí sladkých vod. Jsou již dlouhá 48 centimetrů a zdejší vody pro ně neskrývají dostatek potravy. Plavou po proudu řeky a dostanou se do moře. Svojí matku již neposnávají a mohla by je také napadnout. V moři se hodně mláďat stane kořistí jiných predátorů, ale tak, která se dožijí dospělosti (tedy pokud jde o samice) se vrátí naklást vejce na to samé místo, kde se před dvěmi lety sami vylíhli.
V oceánech putují do svých trdlišť hejna climatiů (na obrázku). Samice vypustí vajíčka a samci bojují, aby je mohli oplodnit. Silur byl poměrně krátkým geologickým obdobím, trval "pouze" 24 milionů let, ale vyvinula se spousta nových skupin živočichů a začala kolonizace souše. V následujícím období zvaném devon se obratlovci stali dominantními tvory a na souš se vydala spousta živočichů a rostlin. Ale o tom až příště, tedy koncem příštího týdne.

kunovec velký

18. prosince 2014 v 7:59 | blogplateosaurus |  Savci
český název: kunovec velký
latinský název: dasyurus maculatus
hmotnost: samec 1,6 a 3,5 kg , samice 1,15 a 1,8 kg,
průměrná délka : samec 93 a 80 cm, samice : 81 a 74 cm
zařazení : savci, živorodí, vačnatci, australští vačnatci, kunovci, kunovcovití
potrava: hmyz, raci, ještěři (kromě velkých varanů), menší druhy hadů, mnoho druhů ptáků, ptakopysk, králíci, vačice, malé druhy klokanů, vombati, mršiny
nebezpečí: člověk, ďábel medvědovitý, pes dingo, orel klínoocasý, krajty
výskyt: východní Austrálie a Tasmánie
status ohrožení: téměř ohrožený

Kunovec velký je největší dravý vačnatec pevninské Austrálie. Do tohoto druhu řadíme dva poddruhy- dasyurus maculatus maculatus a dasyurus maculatus gracilis. První jmenovaný je podstatně větší a první uvedená hmotnost a délka v rámci pohlaví patří jemu. Oba dva poddruhy se vykytují v deštných lesích a eukalyptových lesích. Je to převážně noční živočich. Přes den se většinou skrývá v norách. Samci bojují o samice tak, že se koušou a vítěz se spáří se samicí. Mláďata která jsou v podstatě ve stádiu embrya, přelezou do vaku zcela slepá, nemají srst a jsou drobná. V 50-60 dnech se jim otevřou oči a v 70 dnech opouštějí vak. Kunovec velký dokáže dobře šplhat po stromech a na stromech loví také některou svou kořist, jinou loví na zemi. Dnešní území, na kterém se tento druh vyskytuje, je menší, než bylo před příchodem Evropanů. Přesto je populace dostatečně velká, na to aby nešlo o ohrožený druh. V budoucnu by se však ohroženým stát mohl. Dnes je klasifikován jako téměř ohrožený.

Život v geologických obdobích - 3. díl - silur 1/2

16. prosince 2014 v 15:27 | blogplateosaurus |  Život v geologických obdobích
Jak jsem již slíbil, tak od teď bude příběh Život v geologických obdobích vždy rozdělen na více dílů. V siluru bude rozdělen na dva díly.

Život v geologických obdobích - 3. díl - silur 1/2

Období siluru začalo před 443 a skončilo před 419 miliony let. Toto období následovalo po velkém hromadném vymírání na konci ordoviku a nadvlády se ujaly jiné typy živočichů Některé skupiny však byli poměrně podobné i v siluru, například trilobiti. Dalmanites byl jedním z nich. Tento samec měří čtyři centimetry na délku a pátrá po potravě mezi vodními rostlinami. Ovšem z dálky něco spatřil. Trilobiti měli vynikající zrak, mnohem lepší než člověk a viděli také prostorově. Tento jedinec v dálce spatřil jednoho z největších predátorů těchto vod- euryptera (na obrázku),
což byl až 1,3 metru dlouhý kyjonožec, který patři mezi zdejší vrcholové predátory. Nejbližšími žijícími příbuznými kyjonožců jsou ostrorepi. Dalmanites se snaží ukrýt mezi vodními rostlinami, jenže eurypterus ho spatřil a pro dalmanitese nezbývá nic jiného než útěk. Plave směrem od predátora. Eurypterus ho pronásleduje, o chvíli později se k trilobitovi již blíží a poté ho chytá, klepety drtí a nakonec jí. Tento eurypterus je samice, která se před týdnem spářila a teď míří do mělčích vod. Putuje sto kilometrů do míst, která jsou pro mláďata nejideálnější. Když dorazí do mělké vody, tak její putování neskončí. Poté musí najít ústí nějaké řeky. Řeku našla a vydává se do ní. Vydává se sedm kilometrů proti proudu řeky, kde budou její mláďata ve větším bezpečí. Do písku na břehu řeky právě vyhrabává díru a klade do ní 70 vajec. Samice nějakou dobu zůstane poblíž vajec, aby si na nich nemohli pochutnat jiní masožravci. Řeky, jako je tato, jsou v siluru zcela novým prostředím. Život v tomto období existuje převážně v moři, ale už i ve sladkých vodách a některé obzvláště přizpůsobivé formy se posunuly i na jiné hranice. Souš byla pro živočichy a vyšší rostliny jakýmsi nedobytným hradem, ale v období siluru se nedobytnost souše začala ztenčovat. Při pobřeží na souši vyrůstají první suchozemské rostliny. A dokonce i živočichové již začínají žít i na souši.
Toto je pneumodesmus, nejstarší pozemní živočich jaký byl kdy objeven. Je příbuzný dnešním stonožkám a mnohonožkám. Dlouhý je sice jen jeden centimetr, ale je to nejstarší známý pozemní živočich. Tato samice nakladla vajíčka na suchozemskou rostlinu. O pár týdnů později se drobounká mláďata vylíhnou. Přesto, že jsou tak drobná, tak se nemusí bát predátorů, protože v této době byl pneumodesmus jediný suchozemský živočich. Zpět do oceánu, kde je fauna mnohem bohatší. Hejna climatiů (na obrázku),
což jsou drobní acanthodii (akantodi), právě na otevřeném oceánu chytají potravu. Jsou to rychlí plavci a svižně pronásledují drobnou kořist. Sami se však snadno mohou stát kořistí. Právě tohle hejno z povzdálí sleduje veliký, takřka metr dlouhý mořský štír rodu brontoscorpio se silným jedovým bodcem. Zatím v řece se začínají líhnout mláďata kyjonožce rodu eurypterus, která se líhnou z vajec, které byla před nedávnem (v tomto příběhu) nakladena. Na mláďata se však mlsně dívá brontoscorpio a začíná útočit. Jedinou šanci mláďat na přežití je pomoc jejich matky, která je od nich 30 metrů daleko.
Podaří se samici euryptera, která je matkou těch mláďat, je zachránit před brontoscorpiem. A podaří se jinému jedinci brontoscorpia ulovit nějakého climatia? To se dozvíte v příští části, která vás čeká ještě tento týden.

Vývoj tetrapodů- část 2.- temnospondyli a další primitivní tetrapodi

14. prosince 2014 v 14:38 | blogplateosaurus |  Vývoj tetrapodů
Terapoda je velice úspěšná skupina obratlovců, vznikla již v devonu, ale její největší rozkvět nastal v období karbonu. V karbonu žila většina tetrapodů ve vodě. Jedním z nich byl crassigyrinus, což byl jeden z největších tetrapodů své doby, měřil až dva metry, ale jeho končetiny byly dlouhé pouhých 3,5 centimetru. Žill v raném karbonu a žil ve vodě a šlo o predátora. Dalším z karbonských tetrapodů byl sladkovodní dravec megalocephalus, byl dlouhý 1,5 metru a jeho lebka byla dlouhý 30 centimetrů.
Jednou z nejúspěšnějších skupin tetrapodů je skupina temnospondyli, která existovala od doby před 330 miliony let (období karonu) až do doby před 120 miliony let (období rané křídy). K nejstarším patřil cochleosaurus, který žil před 310 a objeven byl například v České republice v Nýřanech u Plzně. Dalším pozdnokarbonským temnospondylem je platyrhinops, který byl nalezen v Ohiu a v Nýřanech u Plzně. Mezi nejpodivnější tetrapody z rozhraní karbonu a permu patří platyhystrix, který měl na zádech plachtu, podobně jako mnozí synapsidi (se kterými sdílel své prostředí) jako například edaphosaurus či dimetrodon. Platyhystrix byl dlouhý jeden metr a žil pravděpodobně převážně na souši. Dalším raněpermským temnospondylem je cacops, který se přizpůsobil životu na souši. Ovšem v té době žilo na souši spoustu predátorů, proto měl cacops brnění. Byl dlouhý 40 centimetrů. Mezi největší temnospondyly patří eryops, který byl dlouhý 1,5-2 metry, ale byl velmi zavalitý a vážil 90 kilogramů. Eryops měl oči posazené na vrcholu hlavy, proto je možné, že číhal ve vodě na kořist, které se příjde napít a poté ji stáhl pod vodu. Eryops žil koncem karbonu a začátkem permu. Největším ze všech temnospondylů (a "obojživelníků" vůbec) byl temnospondylem byl prionosuchus. Prionosuchus žil před 270 miliony let ve středním permu a byl nalezen v Brazílii. Byl dlouhý až devět metrů a čelisti měl úzké jako gaviál, proto zřejmě lovil ryby. Byl vodní. Temnospondylové přežili největší hromadné vymírání všech dob a v triasu existovala celá řada dalších rodů patřících do této skupiny. Ve středním triasu žil například mastodonsaurus. Ten žil ve vodě a byl dlouhý i přes čtyři metry a pravděpodobně se živil vodními živočichy, jako jsou třeba ryby. Mezi poslední temnospondyly patřil raněkřídový koolasuchus, který byl obrovský a byl nalezen v Austrálii. Byl to hlavní predátorů tehdejších řek jižně od jižního polárního kruhu. Jeho délka se odhaduje na 4-5 metrů a hmotnost na 500 kilogramů. Jeho kořistí mohli být také dinosauři. Ovšem ve stejnou dobu, kdy končí existence tohoto rodu, končí existence temnospondylů zcela.
crassigyrinus:
platyhystrix:
cacops:
prionosuchus:
koolasuchus:

Skupiny dinosaurů 1. část - úvod

13. prosince 2014 v 9:00 | blogplateosaurus |  Dinosaři
Začíná nový slibovaný projekt o moderní taxonomii dinosaurů. Začneme ptakopánvými dinosaury (ornithischia). Skupiny dinosaurů budu popisovat podle nejmodernější taxonomie, ve které jsou pouze přirozené skupiny. První díl bude úvodní.

Skupiny dinosaurů 1. část - úvod

Dinosauři, latinsky dinosauria, je velice úspěšná skupina sauropsidů (vědecký název pro plazy a ptáky), která nepřetržitě existuje již více 230 milionů let. Většina lidí si myslí, že dinosauři vyhynuli, ve skutečnosti však jedna skupina dinosaurů přežila až do současnosti- ptáci. První dinosauři se na zemi objevili před zhruba 231 miliony let. Dinosauři byli velmi úspěšní, to díky celé řadu jedinečných znaků. Před 252 miliony let, tedy zhruba dvacet milionů let před vznikem dinosaurů, došlo k největšímu hromadnému vymírání všech dob a více než 90% všeho živého vymřelo. Poté nastal boj o nadvládu mezi jednotlivými skupinami živočichů. V triasu se nadvlády ujali crurotarsi, mezi které patřili dominantní živočichové světa triasu včetně obrovitých býložravců i predátorů. První dinosauři byli mnohem rychlejší než oni, ale mnohem menší. Postupně se však začali zvětšovat a koncem triasu se crurotarsům již začínali rovnat. Na konci triasu došlo k dalšímu hromadnému vymírání, crurotarsi v něm neobstály (kromě několika krokodýlům příbuzných čeledí), zatímco pro dinosaury byla jedním ze základních prvků jejich úspěchu. Poté se dinosauři jednoznačně stali dominantími suchozemskými živočichy.

Velmi důležitým důvodem pro 135 milionů let trvající nadvládu dinosaurů nad pevninami je několik jejich výjimečných znaků. Jedním z nejdůležitějších jsou nohy posazené pod tělem, což je výjimečný znak. Nohy posazené pod tělem mají jen dinosauři a jejich nejbližší příbuzní jako třeba lagosuchus či pterosauři a také většina savců. Pterosauři se však vyvinuli k létání a savci se vyvinuli až šedesát milionů let po vzniku dinosaurů. Dalším dokonalým znakem dinosaurů je stálá tělesnou teplota, kterou mnozí dinosauři s jistotou měli a je pravděpodobné, že ji měli všichni. Díky tomu dinosauři mohli osídlit i polární oblasti a nemuseli se každé ráno vyhřívat. Má to však svou stinnou stránku, dinosauři proto museli stejně jako ostatní teplokrevní živočichové přijímat mnohem více potravy. Díky teplokrevnosti a nohám pod tělem byli dinosauři převážně rychlými běžci, i když v průběhu evoluce se u mnohých objevily pancíře a obrovské rozměry a ti rychlí samozřejmě nebyli. První dinosauři díky tomu snadno unikli obrovským predátorům, jako byl třeba saurosuchus a z některých se stali mocní predátoři, kteří mohli zabíjet jejich mláďata. A když přišlo hromadné vymírání na konci triasu a klima se ochladilo, tak teplokrevnost byla výhodou. Všichni suchozemští živočichové, kteří by mohli dinosaury byť jen trochu ohrozit na konci triasu vymřeli. A dinosauři souš ovládli na dalších 135 miliónů let.

V dalších částech už budu psát o jednotlivých skupinách dinosaurů.

Diadectes

10. prosince 2014 v 15:02 | blogplateosaurus |  Fauna paleozoika
název: diadectes
délka: 1,5-3 m
potrava: býložravec
výskyt: Severní Amerika
období: raný perm před 290-272 miliony let
zařazení: živočichové, strunatci, obratlovci, tetrapodi, reptiliomorpha, diadectidae

Diadectes byl poměrně velký mohutný a býložravý tetrapod. Tradičně je řazen mezi obojživelníky, ale má mnohem blíže k amniotům ("plazi", ptáci, savci) než k dnešním obojživelníkům. Byl to býložravec žijící v období permu. Měl více tipů zubů, které připomínali stoličky a řezáky. Byl schopen se živit tuhou vegetací, stejně jako měkkou. Diadectes byl především suchozemský tvor, proto však musel čelit predaci mnoha synapsidů. Proti menším byl imuní díky své velikosti a mohutnosti, ale ti větší (např.dimetrodon) ho zřejmě mohli ulovit. Diadectes byl popsán Americkým paleontologem Edwardem Drinkrem Copem roku 1878. Diadectes nemohl být předchůdcem amniotů, jelikož ti se vyvinuli zhruba 22 milionů let předtím, než žil diadectes. Předchůdcem amniotů byl zřejmě nějaký tvor, který byl diadectovi podobný.


Kareta obrovská

9. prosince 2014 v 15:04 | blogplateosaurus |  Plazi
český název: kareta obrovská
latinský název: chelonia mydas
anglický název: green sea turtle
výskyt: tropické a subtropické moře a oceány a některá moře mírného pásma
hmotnost: 68-190 kilogramů, rekordní jedinec 395 kilogramů
délka: 78-112 centimetrů
potrava: všežravec (dospělí jí hlavně rostliny, mláďata hlavně maso)
zařazení: želvy, karetovití
nebezpečí: lidé, žralok tygří a pár dalších druhů velkých žraloků, pro mláďata přestavují nebezpečí draví ptáci, krabi a někteří mořští savci

Kareta obrovská je velká želva, patřící mezi mořské želvy (chelonioidea). Kareta obrovská se v dospělosti živí převážně vodními rostlinami, jako je třeba vocha mořská, zatímco strava mláďat se skládá především z masa. Kareta obrovská putuje ročně tisíce kilometrů oceánem, aby se dostala k bohatým zdrojům potravy a plážím vhodným ke kladení vajec. Samci se poté, co se po vylíhnutí z pláže dostanou do moře, na souš už nikdy nevracejí, samice se na ni vracejí, aby nakladly vejce, i když je to pro ně velmi namáhavé. Jelikož se o mláďata karet nikdo nestará (stejně jako u ostatních želv), se dospělosti dožije pouze 1% mláďat. Mláďata jsou velmi snadnou kořistí, když se líhnou na pláži, stejně jako poté zhruba rok v moři. Jakmile dospějí, tak nemají důvod se bát jiných živočichů než lidí a několika největších druhů žraloků. Karetu obrovskou ohrožuje hlavně znečištění moří a rybolov, při kterém někdy uvízne v síti. Kareta obrovská je proto ohrožený živočich a proto je přísně chráněna.

mládě

vývoj tetrapodů- část 1.- vznik

7. prosince 2014 v 10:49 | blogplateosaurus |  Vývoj tetrapodů
Začíná první ze slibovaných projektů. Tento projekt bude o evoluci tetrapodů.

vývoj tetrapodů- část 1.- vznik


V průběhu evoluce se vyvinula spousta skupin živočichů, ale jen málokterá je tak úspěšná a rozmanitá jako skupina tetrapoda. Do této skupiny patří "obojživelníci", "plazi, ptáci a savci. Tetrapodi se vyvinuli koncem devonu z jiných nozdratých, jako byl třeba tiktaalik. Tetrapodi patří mezi obratlovce a jsou velmi rozmanití. Primitivnější tetrapodi ="obojživelníci" žijí v larvárním stádiu ve vodě a v dospělosti někteří ve vodě, někteří na souši a někteří v obojím prostředí. Pokročilejší tetrapodi = amniotes již mají neprostupnou kůži a vajíčka (pokud je mají) kladou na souš. Někteří amnioté =většina savců, někteří plazi rodí živá mláďata. Řada tetrapodů se později v průběhu evoluce vrátila do oceánu, ze kterého se přesunuli do sladkých vod předchůdci tetrapodů. Nejcharakterističtějším znakem tetrapodů jsou končetiny s prsty. Končetiny mají tetrapodi spravidla čtyři, ale u ptáků a jiných létajících tetrapodů se přední končetiny změnili v křídla, u kytovců a mořských plazů se končetiny změnili v ploutve. Někteří tetrapodi v průběhu evoluce v rámci přizpůsobení životními prostředí končetiny ztratili, byli to například hadi, červoři, někteří ještěři a někteří vyhynulí, primitivní tetrapodi.
Nejprimitivnější známým tetrapodem je devonská acanthostega, která již měla končetiny a na nich prsty, prstů měla osm. Acanthostega byla dlouhá dva metry a byla dravá. Žila především ve vodě a dýchala žábrami i plícemi. Někteří paleontologové si však myslí, že jde o larvu dalšího primitivního tetrapoda- ichthyostegy. Ichthyostega žila především ve vodě, ale zřejmě také vylézala na souš. Žila také v devonu. Další z prvotních tetrapodů byl hynerpeton. Z období devonu známe velmi málo rodů tetrapodů, v následujícím období zvaném karbon však proběhl jejich velký rozkvět.
acanthostega:
Od teď po nějakou dobu (asi dva měsíce) neznamená neděle vývoj savčích řádů, ale vývoj tetrapodů.

Život v geologických obdobích - 2. díl - ordovik

4. prosince 2014 v 20:50 | blogplateosaurus |  Život v geologických obdobích
Ordovik začal před 485,4 miliony let a skončil před 443,4 miliony let. Živočichové se v tomto období rozvíjeli do celé řady forem. Evoluce v tomto období navázala na rozvoj života v kambriu, život se začal šířit více na otevřené moře a začal dělat první krůčky k osídlení souše. Někteří ordovičtí živočichové přípomínali živočichy z období kambria, například trilobiti, jako třeba selenopeltis, který měřil asi zhruba 11,5 cm a je znám z kompletních fosílií a byl nalezen například v České republice. Tento jedinec prolézá bahnitým dnem a pátrá po drobných živočiších, právě se k jednomu drobnému korýšovi zahrabanému ve dně blíží, ovšem sám je někým sledován. Ordovické moře a oceány jsou mimo jiné domovem také ohromných predátorů a tohoto trilobita sleduje poměrně velký dravec zdejších moří. Jde o poměrně velkého kyjonožce (eurypterida), tedy dravého členovce příbuzného ostrorepům. Jedná se o rod megalograptus , který měří zhruba 1,2 metru. Megalograptus plave přímo k selenopeltisovi, ale ten se na poslední chvíli schová hluboko do bahna. O hodinu později megalograptus ulovil jiného trilobita. Ovšem ani megalograptus není vrcholovým predátorem ordoviku. Toto je cameroceras, vrcholový predátor svého času. Byl to obrovský hlavonožec dlouhý okolo šesti metrů. Tento samec pronásleduje jiného jedince kyjonožce rodu megalograptus. Megalograptus se snaží uniknout, jenže cameroceras se za ním vydal a pronásleduje ho a o něco později ho dohání a ve svých silných chapadlech drtí. Tento samec má však také v plánu něco jiného- páření. Z dálky zpozoroval samici a plave směrem k ní, ovšem tu samou samici si vybral ještě jeden samec. A začíná boj- samec, jenž před chvílí sežral megalograpta, útočí na druhého samce a chapadlem mu míří na oko, ovšem v tu chvíli ho druhý samec chapadlem strefí do oka. Souboj se vyostřuje a končí až po dvaceti minutách porážkou samce, který před chvílí sežral megalograpta. Poražený samec je zraněný a jeho přežití visí na vlásku (jak to s ním dopadlo se dozvíte na konci dílu). Samec, co vyhrál, získal touženou odměnu- páření. Samice se stahuje k velké a hluboké podmořské jeskyni, do které se spolu s celou řadou dalších samic schová a bude v ní pečovat o svá vajíčka. Samice v jeskyni si spolu nijak nepomáhají, jen všechny našly stejný úkryt. Ochranou vajec stráví dva měsíce, poté okolo nich udělá proud vody a vylíhnou se mláďata. Samice je však vyčerpaná a brzy poté, co se mláďata vylíhla, uhyne. O něco později se hejna endocerasů, což jsou čtyřmetroví, draví hlavonožci, vydávají na dlouhou pouť. Opuštějí jeden korálový útes, protože byl zničen obrovskou bouří a vydávají se hledat jiný. Plavou pět dní a poté nacházejí nový korálový útes. V ordoviku v moři kypěl život, zatímco na souši žilo teprve pár druhů rostlin a pravděpodobně žádný živočich zde nežil nastálo. Občas bychom však na souši na nějaké drobné rostliny koncem ordoviku narazili, ale jen velmi zřídka. V mělkých vodách v blízkosti souše byly korálové útesy a porosty vodních rostlin (stejně jako dnes), na kterých kypěl život. Toto je astraspis, primitivní bezčelistnatý obratlovec, který byl poměrně hojný v ordovických mělkých mořích. Byl dlouhý 20 cm. Živil se zřejmě filtrováním potravy z mořské vody a sám byl významnou složkou jídelníčku většiny predátorů, kteří s ním sdíleli své ekosystémy. Tento astraspis se snaží uniknout před megalograptem, který ho pronásleduje. Megalograptus ho chytí a sní, poté však směřuje do ještě mělčí vody. Jedná se o samici a na mělčinu míří, aby tam nakladla vajíčka. Vajíčka naklade do hloubky 60 centimetrů, protože do takové mělčiny se jen málokterý živočich vydává a vejce tam jsou ve větším bezpečí. Po nakladení vajec samice mělčinu opustí. Tato samice se vydává hledat nějaký korálový útes. Ovšem když se ke korálovému útesu blíží, tak na ni zaútočí endoceras, ovšem náhle uniká i endoceras, protože se k němu blíží jeho větší příbuzný- cameroceras. Cameroceras však nechce riskovat zranění v souboji s endocerasem, i když by jej pravděpodobně vyhrál. Cameroceras plave za jinou kořistí- za touto samicí megalograpta, dohání ji, chytá ji do svých ohromných chapadel, zabíjí ji a poté si pochutnává na bohaté hostině. Tento cameroceras, co si teď užívá bohaté hostiny, je právě ten samec, který před třemi měsící svedl souboj o samice, ve kterém prohrál a odnesl si z něj nebezpečné zranění. Měl však hodně štěstí a přežil a teď je již zdravý a v plné síle. O měsíc později znovu svede souboj o samici s jiným samcem a v souboji zvítězí a spáří se. Z vajec, která megalograptové nakladli do velmi mělké vody se vylíhla mláďata. Mláďata určitou dobu stráví na této mělčině a až dorostou délky 35 centimetrů, tak se vydají na korálový útes, kde, pokud jde o samce, stráví zbytek života a pokud jde o samice, tak tam stráví převážný zbytek svého života. Na konci období ordoviku se pravděpodobně vyvinula nová skupina obratlovců- čelistnatci a ti se v následujících obdobích velmi rozvinou. Na konci ordoviku potkalo svět obrovské hromadné vymírání, pravděpodobně druhé největší hromadné vymírání všech dob, ale jeho příčina je záhadou. Tehdy vyhynula celá řada druhů i skupin a navždy zmizely z této planety. V siluru se však ztráty nahradily a vyvinuli se jiní živočichové, kteří se o něco více podobají těm dnešním. Ale o životě v siluru až příště.

Samozřejmě, že celá řada informací, především o jejich rozmnožování není vědecky doložená, ovšem jde o rekonstrukci, jak to tehdy mohlo být. Další části tohoto příběhu se dočkáte příští týden a bude pojednávat o životě v siluru. Život v siluru asi rozdělím na dvě části. První část nějakého z nových projektů čekejte asi v sobotu.

velemlok čínský

3. prosince 2014 v 15:42 | blogplateosaurus |  Obojživelníci
Dnes jsem se rozhodl, že napíši popis nějakého současného živočicha, který nepatří mezi plazy, ptáky ani savce. Tyto popisy budou u mě na blogu poměrně vzácné, ale občas nějaký napíši.
Jinak, druhé části mého příběhu se s největší pravděpodobností dočkáte v pátek či v sobotu.

velemlok čínský

český název: velemlok čínský
latinský název: andrias davidianus
hmotnost: v průměru 25-30 kg, maximálně 50 kg
délka: obvykle okolo 115 cm, vyjímečně až 180 cm
potrava: ryby, vodní hmyz, korýši, jiní obojživelníci a další vodní živočichové
nebezpečí: člověk
stav ohrožení: kriticky ohrožený
zařazení: obojživelníci, ocasatí, velemlokovití

Velemlok čínský je největší současný obojživelník. Patří mezi velemlokovité, kteří se jen málo změnili od období jury, proto je živoucí fosílií (stejně jako jeho japonský příbuzný). Velemlok čínský žije v mělčinách převážně horských řek a potoků. Téměř celý svůj život tráví ve vodě. Má špatný zrak, za to je schopen vnímat vibrace. Páří se od července do září. Samice naklade 400-500 vajíček, která však chrání samec 50-60 dní a poté se z nich vylíhnou pulci a ti se o sebe musí postarat sami. Dospělý velemlok čínský nemá kromě člověka žádného predátora, avšak právě kvůli člověku je jeho existence nejistá. Největším nebezpečím pro něj představuje ničení přirozeného prostředí, vypouštěné škodlivých látek a pověra že se z velemloka dá získat nějaký zázračný lék, která je samozřejmě absolutně nesmyslná. Lidé proto bohužel velemloky loví a současná populace velemloků čínských je jen malá ve srovnání s velikostí populace, která byla kdysi. V současné době se naštěstí dávají vysoké pokuty za jakékoliv lovení velemloků a řada lidí se snaží tento druh zachránit. Velemlok čínský je chován v některých zoo, například v Praze, kde je chován od května 2014.

varanus priscus (megalania)

1. prosince 2014 v 20:53 | blogplateosaurus |  Fauna kenozoika
název: varanus priscus, dříve megalania
délka: nejistá, odhady od 3,5 metru do 8 metrů
hmotnost: nejistá, odhady od 100 kilogramů do 2 tun
potrava: predátor
období: pozdní pleistocén
zařazení: sauropsida (méně vědečtěji plazi), diapsidi, šupinatí, varanovití, pravděpodobně varanus, priscus

Varanus priscus, též megalania, byl rodem obřího varana, který žil v Austrálii koncem pleistocénu. Její přesná velikost není známá a jednotlivé odhady se od sebe velmi liší. Nejmenší odhady o délce jsou 3,5 metru a největší činí takřka 8 metrů. Nejvíce vědců se přiklání k teorii průměrné délky 6 metrů a hmotnosti 400 kilogramů. Varanus priscus byl dříve chápán jako samostatný rod varanovitého ještěra, proto dostal samostatné rodové jmeno- megalania. Dnes je však chápán jako jeden z mnoha druhů rodu varanus. Varanus priscus byl pravděpodobně velmi podobný současnému varanu komodskému a někteří vědci si myslí, že jde o sesterský taxon k tomuto vyhynulému druhu.Varanus priscus byl vrcholovým predátorem Austrálie v pozdním pleistocénu a jeho kořistí se stávali pravděpodobně především středně velcí a velcí býložraví vačnatci, včetně diprotodona, jenž byl největší vačnatec, který kdy žil. Je možné, že varanus priscus byl jedovatý a pokud jedovatý byl, tak šlo o největšího známého jedovatého živočicha, jaký kdy žil. Varanus priscus byl pravděpodobně největší pozemní ještěr všech dob, stejně jako největší predátor, který žil v Austrálii v období pleistocénu. Vymřel teprve před 40 tisíci lety. Jeho vymření mohla způsobit změna klimatu nebo lidé či nějaký jiný faktor. Někteří lidé si myslí, že megalania žije dodnes, tato teorie je však velmi nepravděpodobná.