Savci

Vakorejsek čtyřprstý

27. prosince 2014 v 11:04 | blogplateosaurus
Vakorejsek čtyřprstý
český název: vakorejsek čtyřprstý
latinský název: Dasycercus Byrnei
zařazení: savci, živorodí, vačnatci, kunovci, kunovcovití

Vakorejsek čtyřprstý je nevelký masožravý vačnatec patřící do řadu kunovců. Žije ve střední Austrálii. Vakorejsek se živí hlavně hmyzem, pavouky, malými ještěry, a občas i drobnými ptáky nebo savci. Kořist usmrcuje tak, že si ji přidrží předními končetinami a poté ji rychle opakovaně kouše. Váží 70-150 gramů a měří celkově 24,5-32 centimetrů a ocas má dlouhý 11-14 centimetrů. Jeho největšími predátory jsou lidé, kunovec velký, sovy, varani a ze zavlečených živočichů pes dingo, lišky a kočky. Před predátory se skrývá v doupěti. Okolo doupěte má své teritorium, který si hlídá a značí si ho močí. Žije v poušti i savaně. Dožívá se 3-6 let. Březost trvá 30-36 dní, poté mláďata přelezou do vaku a tam jsou 30 dní, ale na vaku jsou závislá ještě delší dobu. Zhruba v 74 dnech věku se jim otevírají oči. Mláďata jsou pochopitelně nejprve živena mateřským mlékem a pevnou stravu začínají jíst, když jim je 95-110 dní a v té době jsou již nezávislí na své matce. Vakorejsek čtyřprstý pohlavně dospívá mezi sedmým až devátým měsícem života. Je klasifikován jako zranitelný druh.

kunovec velký

18. prosince 2014 v 7:59 | blogplateosaurus
český název: kunovec velký
latinský název: dasyurus maculatus
hmotnost: samec 1,6 a 3,5 kg , samice 1,15 a 1,8 kg,
průměrná délka : samec 93 a 80 cm, samice : 81 a 74 cm
zařazení : savci, živorodí, vačnatci, australští vačnatci, kunovci, kunovcovití
potrava: hmyz, raci, ještěři (kromě velkých varanů), menší druhy hadů, mnoho druhů ptáků, ptakopysk, králíci, vačice, malé druhy klokanů, vombati, mršiny
nebezpečí: člověk, ďábel medvědovitý, pes dingo, orel klínoocasý, krajty
výskyt: východní Austrálie a Tasmánie
status ohrožení: téměř ohrožený

Kunovec velký je největší dravý vačnatec pevninské Austrálie. Do tohoto druhu řadíme dva poddruhy- dasyurus maculatus maculatus a dasyurus maculatus gracilis. První jmenovaný je podstatně větší a první uvedená hmotnost a délka v rámci pohlaví patří jemu. Oba dva poddruhy se vykytují v deštných lesích a eukalyptových lesích. Je to převážně noční živočich. Přes den se většinou skrývá v norách. Samci bojují o samice tak, že se koušou a vítěz se spáří se samicí. Mláďata která jsou v podstatě ve stádiu embrya, přelezou do vaku zcela slepá, nemají srst a jsou drobná. V 50-60 dnech se jim otevřou oči a v 70 dnech opouštějí vak. Kunovec velký dokáže dobře šplhat po stromech a na stromech loví také některou svou kořist, jinou loví na zemi. Dnešní území, na kterém se tento druh vyskytuje, je menší, než bylo před příchodem Evropanů. Přesto je populace dostatečně velká, na to aby nešlo o ohrožený druh. V budoucnu by se však ohroženým stát mohl. Dnes je klasifikován jako téměř ohrožený.

ďábel medvědovitý

13. listopadu 2014 v 13:00 | blogplateosaurus
český název: ďábel medvědovitý
latinský název: sarcophilus harrisii
průměrná hmotnost: samec: 8 kg, samice: 6 kg
průměrná délka : samec 90 cm, samice : 81 cm
zařazení : savci, vačnatci, australští vačnatci, kunovci, kunovcovití
potrava: vačnatci (hlavně vombati, klokani), ptáci, plazi, žáby, ryby, hmyz, mršiny, ovoce a další rostlinný materiál
nebezpečí: lidé, rakovina tváře
výskyt: Tasmánie

Ďábel medvědovitý je největší současný dravý vačnatec. Vyskytuje se po celé Tasmánii, kde plní úlohu vrcholového predátora. Loví kořist nejrůznější velikosti, od hmyzu přes různé ptáky a plazi až po vombaty a dokonce i klokany. Živí se však také rostlinami. Kořist zabíjí velmi silným skusem, který činí 553 Newtonů a v porovnání síly skusu k velikosti zvířete, je skus čelistí ďábla medvědovitého nejsilnější ze všech savců. Je schopen drtit kosti. Ďábel medvědovitý váží okolo sedmi kilogramů a většinou loví sám, přesto je schopen zabít i třicetikilogramového vombata. Ve srovnání s masožravými savci ze skupiny placentálů je poměrně pomalý a je schopen vyvinout rychlost maximálně 13 km/h. Také má nízké těžiště. Ďábel medvědovitý loví převážně při soumraku a v noci. Podstatnou část jeho jídelníčku tvoří také mršiny. Ďáblové nejsou teritoriální. Březost trvá 21 dnů. Mláďata ďáblů, stejně jako u ostatních vačnatců, se rodí v prakticky embrionálním stádiu. Po narození váží 0,18-0,24 gramu. Poté mládě zaleze do vaku. Po opuštění vaku mládě váží 0,5 kilogramu.
V dnešní době je ďábel medvědovitý klasifikován jako druh ohrožený vyhynutím. Na jeho ohrožení se podílí člověk tím, že nicí jejich přirozené prostředí a také mnoho ďáblů bohužel končí pod koly aut. Avšak největším nebezpečím pro ďábly medvědovité je zhoubný nádor- rakovina tváře, na kterou bohužel každý ďábel medvědovitý, který ji onemocní, zemře, protože není schopen příjmat potravu. V současné době se rakovina tváře u ďáblů medvědovitých rychle šíří, protože je přenosná kousnutím. Zoologové odizolovali zdravé jedince od nemocných. Prozatím naštěstí není hrozba vyhynutí kritická.

paježura bruijnova

28. října 2014 v 10:02 | blogplateosaurus
hmotnost: až 16,5 kg
délka : 45-90 cm
zařazení : ptakořitní - ježury
potrava: především žížaly
nebezpečí: lidé, pes dingo
výskyt: Nová Guinea

Paježura bruijnova je největším zástupcem ptakořitných. Bohužel je kriticky ohrožena a o jejím životě toho mnoho nevíme. Stejně jako ostatní ptakořitní klade vajíčka, která jsou drobná. Poté, co se mláďata vylíhnou, jsou stejně jako u ostatních savců krmena mateřským mlékem. Paježura bruijnova žije na horských loukách ve výšce 1300 až 4000 m nad mořem. Paježura nemá tak dlouhé ostny jako ježura a ostnů má méně. Paježura bruijnova má dvacet centimetrů dlouhý rypec, kterým chytá žížaly. Paježura se nepohybuje rychle. Je velmi náročná na chov a zoo v Moskvě je jedinou zoo, kde je paježura bruijnova chovaná.
Příště už budu v této rubrice psát o vačnatcích. Další článek do této rubriky přibyde za několik hodin.

ježura australská

20. září 2014 v 10:14 | blogplateosaurus
hmotnost: 2 - 5 kg
délka : 35-45 cm
zařazení : ptakořitní - ježury
potrava: mravenci, termiti, larvy hmyzu
nebezpečí: lidé, draví ptáci. ďábel medvědovitý, dingo, větší hadi, kočky (mladí jedinci), lišky (mladí jedinci)

rozšíření : Austrálie, Tasmánie, východ Nové Guiney

Ježura australská patří mezi ptakořitné savce. Ježura má zobák a velký jazyk, kterým chytá mravence a termity a dokáže ho vymrštit až 18 centimetrů daleko. Má velmi krátký ocas. Končetiny ježury jsou přizpůsobeny rychlému hrabání a na nich jsou krátké, ale silné drápy, kterými rozhrabává půdu, padlé kmeny, termitiště a mraveniště, ve kterých hledá kořist. Dokáže zachytit elektrické pole hmyzu a také ho umí vypátrat čichem a sluchem. Tělesná teplota ježury se pohybuje v rozmezí 30-32 °C. Ježura někdy upadá do stavu strnulosti a její teplota je 5 °C. Mláďata se líhnou z malých vajec a po vylíhnutí měří 1,5 centimetru a váží zhruba 0,3 gramu. Ve vejci se živí žloutkem, ale mnohem kratší dobu než u ptáků a plazů a poté nesrovnatelně delší dobu se živí mateřským mlékem. Mládě pohlavně dospívá v pěti letech a v přírodě se ježury dožívají věku až 45 let. Narozdíl od ptakopyska je ježura suchozemský živočich, ale také dokáže plavat. Některé chlupy ježury australské se tak zvětšily a zesílily, že se změnily v silné bodliny, které tvoří velice účinné brnění. Přes své ostny se stává kořistí predátorů, ale většinou se kořistí stávají mladí jedinci. Není to ohrožený druh.


ptakopysk podivný

23. srpna 2014 v 11:12 | blogplateosaurus
hmotnost: 1 - 2,2 kg
délka : 50 cm
zařazení : ptakořitní - ptakopyskové
potrava: larvy hmyzu, korýši, červi
nebezpečí: hadi, varani, draví ptáci, krokodýli, lidé

Ptakopysk a ježury jsou jediní současní savci, kteří kladou vejce. Dalším primitivním znakem ptakopyska je, že jeho nohy jsou vybočené z těla, i když ne tak hodně jako u ještěrů. Jeho zobák je podobný ptačímu. Přestože si ptakopysk udržuje stálou tělesnou teplotu, tak jeho teplota je jen 32 °C, což je o pět stupňů nižší než u většiny savců. Obývá řeky a jezera východní Austrálie a Tasmánie. Ptakopysk je vynikající plavec a prsty má spojené plovací blánou, protože jeho kořist žije ve vodě. Svou kořist ze dna vydoluje zobákem nebo ji chytne při plavání. Jeho zobák je velice citlivý na dotek a elektrické impulsy své kořisti. Díky tomu je schopen najít a chytit kořist, aniž by ji viděl. Ptakopysk má široký a plochý ocas, hustou srst, aby mohl být dlouho pod vodou. Samec je větší než samice. Ptakopysk žije v noře, která je vždy blízko vody. Od nakladení vajec do vylíhnutí mláďat uběhne deset dnů. Z vajec se líhne málo vyvinuté mládě, po vylíhnutí se mláďata přichytí na matku. Mláďata ptakopyska jsou stejně jako všechna mláďata savců krmena mateřským mlékem. Ptakopyskové však nemají mléčné bradavky, ale mléko vylučují ze záhybů na břiše. Při kojení matka leží na zádech a mláďata sají mléko z břicha. Samci ptakopysků mají v ostruhách jed. Tento jed je schopen zabít i menší zvířata, ale pro člověka není životu nebezpečný. Ptakopysk v současnosti není ohroženým druhem.

Znaky savců

1. srpna 2014 v 9:58 | blogplateosaurus
Savci jsou jedinou žijící skupinou synapsidů. V současnosti mezi savce patří ti největší a nejchytřejší živočichové. Přičemž i všech dob. Plejtvák obrovský je nejtěžším živočichem všech dob a pravděpodobnost, že někdy bude nalezen těžší živočich, moc velká není. Zejména proto, že tak velký živočich by se na souši nedokázal pohybovat. Savci se vyznačují především třemi znaky. Samice savců svá mláďata kojí mlékem, což je odlišuje od všech současných živočichů, ale je možné, že cynodonti, což byli předchůdci savců, svá mláďata také kojili. Mléko je obrovská výhoda pro mláďata savců. Zatímco mláďata ostatních živočichů se musí hned po narození sama živit, v některých případech (především u ptáků) je krmí rodiče. Mléko je velice výživná potrava a díky tomu mláďata zejména menších druhů savců rostou velice rychle. Savci jsou narozdíl od plazů skupinou přirozenou, ze které nebyla žádná jiná skupina vyčleněna. Název savci svou skupinu charakterizuje mnohem lépe, než název plazi. Druhý znak savců je srst. Žádná jiná zvířata nemají srst, ale stejně jako s mlékem je možné, že mnozí příbuzní savců měli také srst. Srst u cynodontů je více pravděpodobná než kojení mláďat mateřským mlékem. Je dokonce možné, že i zástupci skupin therocephalia a gorgonopsia měli srst. Vývojem někteří savci srst ztratili. Další znak savců je teplokrevnost, to však není ten nejsprávnější výraz, správně jsou savci, živočichové se stálou tělesnou teplotou. Stálá tělesná teplota se udržuje spalováním potravy. Savci nejsou jediní, kdo si udržuje stálou tělesnou teplotu, udržují si jí ptáci a pravděpodobně i všichni ostatní dinosauři a možná také pterosauři. Částečného udržování tělesné teploty jsou schopni dokonce i kožatky, tuňáci a někteří žraloci. Většina savců je živorodých, ale nejstarší savci byli pravděpodobně vejcorodí. Všichni savci se starají o svá mláďata. Díky teplokrevnosti dokáží žít i na velice chladných místech. Přesto má však teplokrevnost velkou nevýhodu, když je nejhůř, tak krokodýl vydrží bez potravy až rok, zatímco velké šelmy 2 týdny. Ale i přes tuto nevýhodu jsou na vrcholu potravního řetězce mnozí savci.


Příště: Klasifikace savců

řády savců- ptakořitní

9. května 2014 v 7:02 | blogplateosaurus
Ptakořitní



Ptakořitní jsou nejzastaralejší skupinou savců . Od ostatních savců jsou velmi vzdálení . Vyskytují se pouze v Austrálii a na Nové Guinei . Existují již od dob dinosaurů . Ptakořitní mají pro savce mnohé zastaralé znaky . Jako mláďata všech savců i mláďata ptakořitných jsou vyživována mateřským mlékem . Dalším pokročilým znakem je teplokrevnost . Avšak mají jeden plazí znak . Jsou vejcorodí . Ptakořitní se dělí na ptakopysky a ježury .



Nejznámějším pravěkým ptakořitným byl obdurodon . Byl to ptakopysk z doby před 15 miliony let . První ptakopyskové se objevili mnohem dříve než obdurodon . Ptakopyskové existují od dob dinosaurů a jen málo se změnili . Obdurodon měl na rozdíl od současných ptakopysků zuby . Ptakopysk podivný loví ve sladkých vodách různé mlže a další vodní živočichy . Domovem ptakopyska je nora u břehu dlouhá obvykle pět metrů .



Další skupinou jsou ježury . Ty také žijí už od dob dinosaurů . Ježury na rozdíl od ptakopysků žijí výhradně na souši . Ježury se živí hmyzem . Ježury mají pro svou obranu bodliny . Ježura podobně jako ptakopysk nemá zuby .



Vejcorodí , mezi něž patří ptakořitní , žijí bez větších změn již 100 milionů let . Nejsou tak úspěšní jako živorodí , kteří obsadili všechny světové kontinenty . Výskyt vejcorodých se omezuje pouze na Austrálii. Ptakořitní představují vedlejší vývojovou větev ve vývoji savců . Žijí jen v Austrálii , kde se jim daří díky izolaci . S vyjímkou zavlečených savců v Austrálii žijí placentálové jen zřídka . Této izolace využil i další řád savců - vačnatci . O těch napíši příště .
 
 

Reklama